Novinky

Prázdniny volají. Budou i divadelní? Jen částečně. Divadlo milujeme bez ohledu na roční období! Open air divadelní festivaly a nově hraní na Kunětické hoře, na to všechno se těšíme. K létu patří slunce, my máme hned dvě sluníčka, po celý rok. Jsou to usměvavé, pozitivní a laskavé duše – Zuzka a Andrejka. Dvě hnědovlásky. Koho jiného bychom vám teď měli představit?

ZUZANA NOVÁKOVÁ

Její jméno zmínila jako zásadní většina Exiláků, o kterých jste už četli. Počkali jsme si na tu pravou chvíli – až bude zkoušet novou hru – a to se teď děje. Třináctou! Je jedna ze zakladatelek Exilu. Její cesta k divadlu byla přesto do jisté míry dílem náhody. „Protože jsem celé dětství a mládí hrála tenis, tak jsem k divadlu aktivně nikdy „nepřičuchla“, jen jako divák. K dobrodružství amatérského divadla mě přivedl až kolega z rádia, Petr Kouba, který měl za sebou pardubický dramaťák. Tehdy jsem už byla matka dvou dětí. Nejdřív jsme dělali jen jednou za rok benefiční představení pro školu Svítání (tam jsem i hrála), a pak jsme se rozhodli založit spolek, divadlo a našli pro něj prostor v Havlíčkově ulici po odstěhované lidové škole umění,“ vzpomíná Zuzka, která vždycky věděla, co chce v životě dělat. „Ve čtrnácti letech jsem se rozhodla, že budu novinářkou a to už se mnou šlo celý život. Od okresního rádia v bývalé Vodákově vile na kraji Tyršových sadů, přes rádio Profil, regionální televizi v Hradci Králové, vstupy do Snídaně s Novou až po sportovní televizi.  Tam jsem režírovala české znění sportovních dokumentů a komentovala tenisové zápasy žen. Posledních patnáct let jsem na druhém břehu novinařiny – v roli tiskové mluvčí. Navíc ještě externě učím vztahy s veřejností na Univerzitě Pardubice.“

V Exilu je podepsaná pod mnoha inscenacemi, v posledních letech to byly například Brýle Eltona Johna, Mravnost marnost a Zakázané uvolnění. „Začínali jsme Tracyho tygrem, to byla pro mě srdcová záležitost o životní energii, kterou v sobě nosíme, ale máme ji uloženou v křehkém obalu, který se velmi rychle může rozbít. Výhoda režiséra amatérského divadla je, že si vybírá témata, se kterými osobně souzní a pro ně hledá v souboru nebo mimo něj vhodné herce. Proto jsem skoro ke všem hrám měla velmi osobní vztah a milovala autory předloh jako J. D. Salingera, Bohumila Hrabala, Václava Hraběte, Jiřího Trnku a další,“ zmiňuje správně režisérka. V tom je kouzlo navíc. „Největší obsazení jsme měli v Loučení se svobodou, kde se na záchodcích rockového klubu loučily se svobodou dvě party holek a kluků a ještě tam hrála živá kapela. Nejvypjatější hrou byli zase Cizinci (u nás známí z filmové verze Na dotek), kde jsou dva milenecké páry propletené a vzájemně se trápí, což ovšem byla výborná herecká příležitost pro naše herce. Dost často hrála v našich hrách roli muzika, fotbal nebo hokej. Autorské písničky jsme měli v Tracym i v Loučení. Z těch posledních to byly třeba písničky z prvorepublikových filmů ve hře Mravnost marnost.“

Do Exilu vždy zapojovala celou svou rodinu. Výhody toho Zuzka krásně popisuje a my třikrát podtrhujeme. „Amatérské divadlo, pokud ho dělá jen jeden z manželů, vztahům v rodině obecně moc neprospívá. To už poznalo mnoho lidí, kteří buď skončili s divadlem, nebo se vztahem. Já se pokoušela zapojovat do divadla manžela i obě dcery, abych měla alibi, že nejsem pořád doma, ale zpětně jim stejně musím poděkovat za to, že mi to tolerovali a pomáhali mi, a že Exil brali spolu se mnou jako druhý domov,“ vysvětluje a je třeba dodat, že i jejího čtyřnohého člena rodiny znal osobně každý Exilák.

Zakázané uvolnění v režii Zuzky Novákové.

Zuzka ráda sdílí fotografie svých zážitků s rodinou, cestování s vnučkami, cesty přírodou, při tom všem září, je všeobjímající žena, která má navíc úžasný vkus v oblékání. V její přítomnosti vám musí být milo. „Mám asi štěstí na radostné dětství a optimistickou povahu. Každý den prožijeme jenom jednou v životě, žádný reparát nebude. A když ho promračíme, prozávidíme, pronadáváme, tak si moc nepomůžeme. Proto je dobré si tu svoji životní energii, pro mě Tracyho tygra nebo černého pantera, jak chcete, opatrovat, dávat mu čerstvé jídlo, trochu pohybu každý den a dopřát mu, aby ho občas někdo obejmul nebo podrbal za ušima. Pak to vyzařování můžete šířit i na okolí.“

Skvělá zpráva je, že už v září spatří světlo světa její nové divadelní dílo. Právě je uprostřed zkoušení Odvrácené strany Měsíce. „Čím jsem starší, tím víc se vyhýbám tragickým příběhům. Teď jsme si vybrali hru slovenského autora Viliama Klimáčka. Je o dvou sestrách, které dospívaly na vesnici v době prvních beatových mší. Jako vzpomínka na dobu sexu, drog a rokenrolu jim zůstal teď už třicetiletý syn Viktor, kterého chce matka nechat zasvětit do věcí, které by měl každý muž znát. Myslím, že divákům můžeme zprostředkovat pocit, že každý osud v sobě nese hezké i smutnější chvíle, vtipné i absurdní momenty a můžeme se přitom smát i trochu dojímat. Je to velká herecká příležitost pro Lenku Jánkovou, které sekundují Lenka Ježková, Věra Hloušková a Jan Duchna,“ odhaluje režisérka kompletní obsazení. Tyto herce vede spolu s Maruškou Kučerovou. „Je vystudovanou režisérkou, která se ale po roce 68 nemohla tomuto oboru věnovat. Už to spolu táhneme skoro dvacet let. Podstatou toho, aby to bylo ve dvojici přínosné, je, že máme společný vkus, ale na některé věci se díváme trochu rozdílně a můžeme se vzájemně inspirovat a obohacovat dalším názorem. Vím, že to je někdy pro herce náročnější, ale nakonec vždy dojdeme k tomu, co je v tu chvíli lepší. I když mám rozhodující slovo já, často uznám, že má pravdu ona. Jinak já jsem ta chválící a ona ta kritická, která vylepšuje herce až do derniéry. Pak už je to většinou skoro perfektní,“ dodává jak jinak než s úsměvem Zuzka.

ANDREA MOLIČOVÁ

Věnuje se mnoha oblastem uměleckého a společenského světa. Je moderátorka, lektorka, pořádá mezinárodní divadelní festival Regiony v Hradci Králové, vede kurzy improvizace a samozřejmě je také herečka. A především Paleťačka tělem i duší. Paleťáci jsou zkušení herci, nadšení improvizátoři a dobří kamarádi. Jejich Improshow v Exilu je velmi oblíbená. Někdy má téma, někdy ne, ale vždycky uvolněnou atmosféru a na odchodnou dobrý pocit z příjemně stráveného večera.

Andrejka si vždycky přála dělat práci, která dává smysl. Vřele se staví ke každému, koho potká, je pohodářka, to všechno z ní dělá další exilové sluníčko. Přibližně deset let je jeho posilou. V pubertě tancovala hip hop, má ráda přírodu, občas ráda vaří, láká ji tanec a zpěv. „Občas se doma ráda vytančím a vyzpívám. Chodila jsem do pokročilých tanečních,“ prozrazuje herečka s pronikavýma očima. „Jezdím na koloběžce, dostala jsem ji od Paleťáků ke třicetinám, občas se zajedu projet někam do lesa a to mě ba.“

Její seznámení s Exilem proběhlo přes hostovačku. „V Exilu jsme hráli s opatovickým divadlem pod taktovkou Aleše Dvořáka inscenaci Měsíční běs. Tak jsem Exil poznala. Věděla jsem, že je v Pardubicích takové „poloprofi“ divadlo, co sbírá hodně divadelních cen, dělají se tam dobré tituly, ale netušila jsem, jak se tam dostat. Myslím, že mě právě Zuzka Nováková oslovila na doporučení Aleše Dvořáka. Šlo o Brýle Eltona Johna. Hrála jsem holku, co je víc kluk, to byla úplně jiná role, než jsem do té doby hrála. Velká výzva bylo třeba naučit se, jak ti ,bouchne‘ fotbalový míč několikrát o nohu“, hledá ta správná slova se smíchem Andrejka, což dokazuje, že se opravdu musela převtělit.

 „Obecně jsem spíš stydlín, role princezen a naivních holčiček mi sedly, ale těšila jsem se i na jiné role, třeba v Dabing street jsem hrála divokou postavu, holku, co si nebere servítky. Napadá mě, že jsem vlastně nehrála ryze negativní roli, která si lidi umí omotat kolem prstu, to by se mi líbilo,“ představuje si Andrejka. „Nad režií jsem taky párkrát přemýšlela, na jednu stranu si myslím, že na to nemám dost zkušeností, na druhou, že se to člověk nejlíp naučí tím, že to začne dělat. V blízké době se to asi nestane. Nemám čas na hledání textů. Jestli ale někdo super texty má, ať mi je pošle. Je to sice řehole, nevděčná role, ale já bych to zvládla,“ směje se. „Především mě teď ale láká objevovat impro v zahraničí a přinášet ho zpátky do rodné vlasti,“ nabízí svůj umělecký výhled do budoucna.

V exilovém programu jste její jméno četli ve zmiňovaných Brýlích Eltona Johna, v Zakázaném uvolnění hrála rozkošnou nevěstu a aktuálně do sebe klopí lahve jako holka s barovou náturou, „ta červená“ ve Hře na vlka. „Času není nazbyt a šetřím si ho. Do ničeho nového se mi aktuálně jít nechce. Navíc mě Paleťáci vytěžují na sto procent, což mě naplňuje už patnáct let. Chystáme premiéry nových formátů, které jsem přivezla z festivalu improvizace v Budapešti. Jde o úplně jiný přístup k improvizaci, který byl dosud především komický a zábavný. Ochutnáme delší formát, který se lidí více dotkne, může být pořád zábavný, ale i vážnější, a hlavně je o vztazích. To v příští sezóně vznikne. A mám radost, že další členové Paleťáků teď zkouší nové hry v Exilu. Hezky se nám ty impro a divadelní světy propojují,“ vypráví potěšeně herečka.

Ptala se Simona Andrejsová