Novinky

Je nám ctí představit vám další dvě členky Divadla Exil. Věra Hloušková a Věra Kuncová Pojmanová si nadpis tohoto článku vážně zaslouží. Z podstaty svého jména jsou opravdovou a věrnou oporou divadla, nezištně pomáhají se vším, co je třeba, prostě holky k nezaplacení. A ještě si z přehlídek vozí ceny! To se nám toho v těch hnědovláskách sešlo!

VĚRA HLOUŠKOVÁ

O Exilu věděla, chodila na představení a představovala si, jaké by to bylo, kdyby stála na jevišti. „Pak byl konkurz na Baladu pro banditu, tak jsem šla. Hrála jsem Evu – role s jedním slovem, ale za to stále na jevišti (jako všichni ostatní), zpívání, choreografie. Byl to hezký začátek, bylo nás tam strašně moc, v podstatě jsem se ani nevešli do šatny, ale vzpomínám na to moc ráda,“ popisuje své herecké začátky Věrka.

Do chodu divadla je zapojena, jak jen může, je „ozubeným kolečkem“, bez kterého by Exil správně nešlapal. Je to ona, která zpracovává rezervace na představení, kontroluje ferman, program a další nezbytnosti. Většinu lidí překvapí, že pracuje v armádě, dokonce byla několik měsíců na misi v Iráku. Vojanda, co ve volném čase hraje divadlo? Zdá se vám, že to nejde dohromady? Vyrovnává tím energii, vystupuje z komfortní zóny. „V mém zaměstnání je potřeba nepropadnout stereotypu a soustředit se na práci, i když ji dělám třeba po sté. V divadle mám zase pocit, že by to mělo být víceméně vždycky stejné, maximálně si to postupně víc vyhrávat, ale zase ne natolik, aby to nerozhodilo ostatní herce na jevišti. Jsem přirozeně spíš introvert. Divadlo je taková moje výzva, jak se s tím poprat. Před každým představením jsem nervózní, před premiérou obzvlášť. Ale zase mám pocit, že tam nejsem sama a že v tom jsme takhle všichni podobně. Baví mě ten kolektiv lidí. I když jedu po práci unavená do divadla, tak mě to dokáže nakopnout a nakonec odjíždím nabitá energií. Baví mě proces zkoušení a tvoření toho celku,“ vysvětluje herečka.

Věrka prošla mnoha inscenacemi, hrála role dramatické i komediální, má veliký záběr. V jakékoliv roli se najde. „Samozřejmě nějaké výraznější se hrají lépe, člověk může víc přehánět, může mít nějaká gesta a pomůcky, které tu danou roli specifikují. Ale cítím se komfortněji, když mám kolem sebe lidi, na které se dá spolehnout. Když se něco nepovede, zapomenu text, tak třeba zkouší zachránit situaci. Já se snažím dělat totéž. Je to prostě týmová práce,“ prozrazuje tato parťačka. Vidět celek je cenná vlastnost zvlášť v kolektivu výrazných osobností. I díky ní se věci lépe dotahují do konce.

Pamatovat si ji můžete například z Jedlíků čokolády, Maryši, Sedmikrásek, Rozmarného ducha, Racka a Mravnosti. „Moje zatím nejoblíbenější inscenace byli Jedlíci čokolády. Bylo to ujeté, ztřeštěné, bláznivé. Ze začátku jsem s Valerií měla trochu problém, nedokázala jsem dělat ty bláznivosti tak, jak si Lucka (režisérka) představovala, pár skleniček vína to spravilo. A velká výzva pro mě byla Maryša. Když mě režisérka Káča Fikejzová Prouzová oslovila, tak jsem si z toho sedla na zadek. Roli jsem přijala hned, ale pořád jsem přemýšlela, zda na to mám. Bylo to pro mě teda i vysilující. Vždycky po představení jsem byla ještě dlouho v takovém napětí a pamatuji si, že jsem vůbec pak doma nemohla usnout, tak jsme radši chodili po představení na pivo,“ směje se.

V současné době můžete tuhle mladou maminku krásného párečku dětí vidět ve Hře na vlka, kde vám předvede greenpeace aktivistku. Kvůli roli si nenechává dělat barevné nehty, které má jinak ráda. Nemá ale pocit, že by to byla nějaká oběť divadlu. „Vždycky se do toho snažím dát všechno. Zrovna při Vlkovi jsem si na jedné zkoušce vyhodila při dopadu koleno, takže do premiéry jsem pajdala o berlích, premiéru hrála s ortézou, snažila jsem se být opatrná, ale to jeviště Vás tak pohltí, že se úplně nekontrolujete,“ přiznává Věrka.

Další příležitostí na jevišti dovrší desítku rolí na exilových prknech. „Zkoušení už mi schází, takže bych si zahrála cokoliv. V Exilu mi teď chybí něco, kde se zpívá a tančí. Toho bych se moc ráda zúčastnila,“ přeje si.

VĚRA POJMANOVÁ

Divadlo hraje od svých šestnácti let. Začínala na prknech v Havlíčkově Brodě, po přestěhování do Pardubic její kroky směřovaly do Mladého divadla na Dukle. Vedoucí souboru byl Václav Novák a režírovala jeho žena Ivana. „To byly krásné roky se skvělou partou lidí. Václav mi hrál divadelního partnera asi nejčastěji a moc mi chybí. Po revoluci divadlo (jako mnoho jiných) zaniklo. V roce 2000 vznikl Exil a Ivana mi zavolala, jestli nechci vzít roli v pohádce O líných strašidlech. A jsem tu pořád,“ vypráví o svých „domovských“ scénách Věra.

Divadlo herečce zaplňuje většinu volného času. V létě se vdávala a exilačky jí přichystaly rozlučku se svobodou. Natolik je její život s divadlem spjatý. „V divadle se probere úplně všechno, spolu pláčeme, navzájem si foukáme bolístky a spolu slavíme. Divadlo je útěk před realitou, na jevišti nic nebolí, tělo ani duše. Exil jsou pro mne lidé, které mám ráda,“ říká upřímně.

Věra hrála desítky rolí. „Záleží na dobrém textu a je pro mne důležité, aby se sešla dobrá parta lidí, abychom na sebe slyšeli a těšili se na zkoušky. Divadlo je dialog,“ říká herečka, která je více obsazována do rolí dramatických. „I podle mého muže jsem tragédie, očekávám vždy to nejhorší, ale komedie hraju ráda. Je to výzva. Asi proto, že úplně rozesmátý typ nejsem,“ doplňuje. A opravdu není žádná naivka, ale má velké srdce a její názor je pro mnoho členů divadla důležitý.

 „Moje srdcovka v Exilu byly Dveře, aneb pane, vy jste náhoda (2007). Text byl lidský, byly tam slzy i smích, tak, jak je to v životě, takové role jsou mi blízké. A nemohu nezmínit lady Bracknellovou v Jak je důležité míti Filipa, tu hru jsme si užívali všichni. Když celkově bilancuji, některé role bych si střihla znovu a jinak,“ poodhaluje Věra přirozený vývoj každého herce. „Trpím, když mám na jevišti zpívat, hlavně kvůli divákům. To fakt neumím a tak moc bych chtěla. Snad v příštím životě.“ Jinak jí nic není cizí, respektuje režiséra, ať na ni navleče cokoliv.

Aktuálně můžeme Věru vidět v inscenaci Do zdi, se kterou najezdili neuvěřitelných 7000 kilometrů! Cesta do Benátek je poměrně nová hra, kde jede opět na vlně s Alexandrem Gregarem a Kateřinou Fikejzovou Prouzovou. „Pokud máte na jevišti partnera, se kterým vám je dobře a je to vzájemné, tak je vyhráno.“

Obě herečky vyhlížejí novou roli, ale zároveň aktivně hrají. Sledujte program Exilu, ochutnejte ho a přijďte zjistit, jestli se nám ty Věry nezdají!

Ptala se Simona Andrejsová