Novinky

V Exilu to žije. Zkouší se, premiéruje, hlad po nových hrách a vyprávění dalších příběhů je na vzestupu. V březnu se rozehrál například ten od Arnošta Goldflama, Já je někdo jiný. V něm je spousta nových tváří Exilu. Tomáš Jakoubek je jednou z nejvýraznějších. Čeká nás také derniéra Kuřaček a spasitelek, které obdivuhodných sedm sezón zaplňují hlediště našeho divadla. Čekáme potoky slz, tentokrát i z jeviště! Nejstarší ze sester hraje Radka Chladová. Pojďte se o dalších dvou členech našeho divadla, Radce a Tomášovi, dočíst víc.

RADKA CHLADOVÁ

Dlouholetá členka Divadla Exil plánovala ve volném čase na kroužku keramiky točit na hrnčířském kruhu, to jí ale vymluvila Naďa Kubínková a roztočila kolotoč Radčiných rolí,  nezapomenutelných, výrazných, krásných. Takový talent nemohl zůstat skrytý. Časem se zjistilo, že je Radka taky dobrá zpěvačka a kamarádí s čísly, umí je usměrnit v tabulkách a rozumí finančním záležitostem. Místo ve správní radě divadla začala zastávat s nebývalou šikovností. Omlouváme se keramickému kroužku, kterému jsme vypálili rybník.

Hrála v mnoha představeních – Postelová fraška, Balada pro banditu, Play Strindberg, Lola běží o život, Anna 11. března, Perfect days, aktuálně dohrává zmíněné Kuřačky a spasitelky. Co o inscenaci a své roli Olgy říká? „Zpočátku byly Kuřačky jako každé jiné představení, snad jen změna, že režisér byl z profi prostředí. Ale Kuřačky se velmi rychle staly oblíbenými u diváků, sbíraly ceny u odborných porot a dostali jsme se s nimi až na Hronov. Hrála jsem je téměř dva roky, pak zemřel jeden z hlavních představitelů a vzápětí jsem odjela na delší dobu do zahraničí, takže za mě byla alternace. Odchod Pavla jsem nesla těžce a po návratu jsem se do hry vlastně ani nechtěla vracet, že už jsem si Kuřačky „užila“. Ani nevím, jak se stalo, že jsem se do hry vrátila a zůstala s nimi až do derniéry. Hrála jsem je moc ráda, bylo to jako návrat domů, do vyšlapaných cestiček, kdy si to člověk může už opravdu užít. U Olgy jsem určitě čerpala z vlastních životních zážitků, z vlastních emocí, i po sedmi letech jsem byla schopná na konci brečet na jevišti. Byla to hra pro každého, výkladní skříň Exilu, byl o ni stále zájem mezi diváky, stále jsme měli nabídky na zájezdy. Krásné roky, myslím, že něco takového už s žádnou hrou nezažiju. Bude se mi stýskat, ale bylo už načase nechat Kuřačky jít,“ říká smířlivě herečka.

V březnu spolu s dalšími herečkami divadla zpívala na Recitálu, tentokrát byl tématem muzikál. Při pěvecké interpretaci je člověk sám za sebe, není schovaný za postavu, tréma tak může překvapit i ostřílenou herečku: „Recitál byl velkým vykročením z komfortní zóny, při vystoupení mě semlel stres způsobem, který jsem vůbec nečekala.“ Martin Kudrna, úžasný klavírista, který zpěvačky na recitálu bravurně doprovází na klavír, je velkou oporou celému projektu. Radka to kvituje slovy: „Z celého procesu jsem si nejvíc užila svoji individuální zkoušku s Martinem, která pro mě znamenala hodinu a půl čiré tvořivé energie a radosti. Tenhle zážitek si pro sebe odnáším.“

Co bude po Kuřačkách? Jaký úkol Radku čeká? Nebo jaký by chtěla dostat? „Ve výběru rolí mě začíná omezovat samozřejmě věk, asi už to na princeznu nebo mladou sexbombu nebude. Jsem obsazována spíše do vážných rolí a asi mi sedí, ale moc ráda bych zkusila vyloženě komediální polohu, spíš pro tu změnu, jsem zvědavá, jak by mi to sedlo. Pak mám v hlavě dvě role (ani jedna komediální tedy není), uvidíme, co přinese čas,“ krčí rameny. No, kéž tato výzva režisérům nezůstane bez odezvy. „Patřím do Exilu, do téhle nesourodé komunity, člověk rád někam patří. Exil mi přinesl přátelství, zážitky, emoce i pocit profesního uspokojení, protože jsem v divadle odvedla za ty roky obrovskou hromadu práce. Nicméně zvažuju si do Exilu kompletně odpočinout a nechat otevřené dveře a možnosti pro třeba něco úplně jiného,“ přiznává herečka. Její tetování „Ještě že se mám“, vyjadřuje, že si vždycky poradí. „Velmi dobře se znám, podle mnohých jsem odvážná a zřejmě dělám věci, na které si většina lidí netroufne.“

Radka miluje zvířata. Má ráda procházky se svým psem, nejlépe v dešti nebo hnusném počasí, kdy nikde nikdo není, to je pro ni pravá pohoda. Překvapuje vás to? Ona se taky ráda nechává překvapovat: „Něco uvnitř mě neustále nutí cestovat, poznávat jiné země, ráda cestuji i sama, protože tenhle způsob velmi často přinese určité „mikropříběhy“, neobvyklá setkání a zážitky. Mám ráda pocit, kdy se člověk ztratí světu a ve světě a najednou neví, jak dál. Musíte tomu ale být otevření, nebát se, pak je to TO ONO,“ vypráví Radka, která má po derniéře připravenou další letenku v kapse. „Úplně nejradši bych to spojila a žila ve vanu jen s mým psem a toulala se světem. Neznáte někdo výherní čísla nějaké loterie?,“ směje se zelenýma očima. „Souzním s hesly „zážitky si nekoupíš“, „co se zaplatí penězi, je levný“ a „žít a nechat žít,“ dodává herečka a my věříme, že určité „vyhoření“, které popsala, uhasí a rozhoří se znovu při nové herecké příležitosti.

TOMÁŠ JAKOUBEK (ŽAKO)

Do Exilu poprvé vstoupil jako improvizátor a člen známých Paleťáků. Kromě improvizace se věnuje divadlu pro děti, profesi zdravotního klauna, je larper, hráč deskových her, žonglér, občasný hráč na ukulele a bývalý šermíř. Dá se říci, že u šermu taky jeho cesta performera začala. To mu bylo sedmnáct let. „Začal jsem dělat historický šerm. S českotřebovskou skupinou Tartas jsme vystupovali na různých akcích a hradech, postupem času jsem tyto naše výstupy začal uvádět a moderovat. Tam jsem si uvědomil, že rád bavím lidi a že mě baví práce s publikem, vnímání energie, která proudí oběma směry. A také jsem tam dost často musel improvizovat,“ vypráví Tomáš, kterému ale daleko častěji říkáme Žako.

Divadlo Týbrďo, které nejen na jevišti Exilu zve do světa divadla nejmenší, má také příběh, kde je hlavní postavou Žako. Hraje psa Baryka v pohádce „Já, Baryk“ podle knihy Františka Nepila. Jana Kaucká a Lucie Hašková, které ho obsadily, šly na jistotu. A zdá se, že sázka na Žaka vyšla i režisérce Anně Řehůřkové. „Na konkurzu do inscenace Já je někdo jiný jsme s Lukášem Kopeckým byli jediní dva chlapi. Jeho si režisérka Anna Řehůřková vybrala do hlavní role Pavla a mě oslovila na dvojroli otce a doktora Vraždy,“ říká skromně herec. Výsledkem jeho zkoušení jsou výrazné postavy, kde hlavně doktor Vražda dohnal diváky k slzám smíchu. Načasování vtipu mu totiž asi i díky zkušenostem s improvizací vychází skvěle a bláznivá poloha je vděčná a uvolňuje diváka v jinak hororově laděné hře. „Určitě se přijďte podívat, jak to celé dopadne,“ dodává vousatý představitel.

Porovnání improvizace, hraní pro děti a role v Já je někdo jiný, je téměř nemožné. Zkusila jsem se zeptat, ale pochopitelně jsem se dozvěděla, že společné mají asi jenom to, že se hraje pro obecenstvo v hledišti. Každá disciplína je úplně jiná. „V improvizaci není scénář a herci samotní neví, kam se příběh či scéna obrátí, natož jaký bude konec. Při hraní pro děti si musí člověk uvědomovat i to, jak odlišně reaguje dětský divák a co dělá během představení. Někdy je potřeba přidat na projevu, někdy zase ubrat a někdy třeba i trochu umravnit nejen děti, ale upovídané paní učitelky v první řadě,“ směje se sympatický herec. „Já je někdo jiný má jasný scénář a i když je občas trochu prostor pro improvizaci, tak jsou věci dané a nazkoušené podle vize režisérky. Máme za sebou premiéru, uvidíme, až si to takzvaně sedne, zda a o kolik se některé věci změní.“

Kdybychom měli v divadle knihu Přání a proseb o roli, Žako by tam napsal, že si přeje roli Božského Lumíra ve hře Dívčí Válka od Františka Ringo Čecha. „Pokaždé, když vidím, jakým způsobem ji hrál Mojmír Maděrič, je to pro mě nezapomenutelný zážitek. Takže pokud by se to v Exilu hrálo, mrk mrk, haló haló, tady se někdo hlásí o roli,“ dodává herec a teď to bude i černé na bílém, i když ne v knize zmíněných přání.

Tenhle pohodář a bavič se zároveň vtěluje do role zdravotního klauna. Vtělování, tak to nazval. „Nejedná se tak úplně o vystoupení. Lidé se nás často ptají, co máme jako klauni nazkoušené, ale celé to je čistá improvizace, u které využíváme podnětů, podle toho co se kolem nás děje na chodbách nebo pokojích v nemocnici. Četnost mého působení závisí na tom, jak máme naplánované klauniády v rámci našeho východočeského klaunského týmu, většinou jdu dvakrát až třikrát do týdne s kolegou do nějaké nemocnice. Kolikrát stačí prostě jenom být a nic nedělat,“ přibližuje nám svoje poslání Žako, vystačilo by určitě na samostatný článek.

Při naťuknutí dalších koníčků (ne že by jich bylo doteď málo) zjišťuji, že Žako umí háčkovat a miluje western, chce se naučit jezdit na koni, to málokdo ví. Chtěl by věštbu se závěrem „Hodně budeš někde“ a bránici mi zaměstná u asijského přísloví „Yakamoto kumatsu kamito sumatsuki“ – „Máš-li deštník v prdeli, je lepší ho neotvírat“. Vítáme pozitivního člena týmu Exilu!

Ptala se Simona Andrejsová