Nůžky jsou romantické i brutální

„Neplav moc daleko, nebav se s lidmi, které neznáš, neběhej s nůžkama v ruce“. Premiéra černě natřené romantické komedie mezi životem a smrtí je v plánu 4. listopadu od 19:00 v Divadle Exil.

Sezóna v Divadle Exil začala naplno a nevypadá to, že by se v nejbližší době zpomalilo. Blíží se totiž další premiéra sezóny. Temná romantická komedie Neběhej s nůžkama v ruce se divákům poprvé představí 4. listopadu. Oceňovanou hru o lásce, smrti a hledání smyslu života Exil uvede pod režijním vedením Tomáše Klementa a v obsazení Josef Ženatý, Simona Andrejsová, Michal Skalický, Věra Hloušková a Radek Svatoň.

ROMANTICKÁ I BRUTÁLNÍ. TAKOVÁ JE HRA NEBĚHEJ S NŮŽKAMA V RUCE

Je obyčejné říjnové úterý večer. V Exilu se dneska večer nehraje, přesto divadlo prázdné není. Usilovně se zde zkouší. Herci s režisérem se tu scházejí až čtyřikrát týdně. Často k tomu přidávají ještě celo víkendová soustředění. Rozhodla jsem se na jednu ze zkoušek zavítat a všechny vyzpovídat. Mám spoustu otázek, například jestli se dá se takto intenzivní přípravy skloubit s osobním a rodinným životem. „Je to o plánování,“ říká Simona Andrejsová, která ve hře ztvární postavu Nell. „Naplánuje se to předem i doma, všichni s tím počítají a vědí, že jednou bude konec.“ Josef Ženatý, který hraje hlavní roli Charlieho, dodává: „Zkoušky byly naplánované už před dvěma měsíci. Nikdo z nás nehraje poprvé, aby partner byl překvapený: ‚Ježišmarja, on je furt v divadle!‘ A jednou to skončí…“

Zatím ale usilovné zkoušení nekončí. Jedna scéna se opakuje několikrát za sebou. Každý detail se musí vyladit, vychytat. Neběhej s nůžkama v ruce je konverzační komedie, která staví na kvalitních dialozích. „Pro improvizaci tam není moc místa.“ zmiňuje Věra Hloušková hrající postavu Kiki. „A hlavně se opakují některé věci a pasáže, což je fakt na palici. Navíc tam jsou i flashbacky v první části,“ dodává režisér.

Byl to právě text, námět a jeho pojetí, co režiséra i herce oslovilo k tomu, aby na hře začali pracovat. Tomáš Klement říká, že si text našel jeho. Ve skutečnosti tomu ale napomohla Simona Andrejsová, která na text narazila jako první: „Dlouho mě žádný text tolik nezaujal. Věděla jsem, že Tom hledá text. A věděla jsem, že hledá text, kde je zásadní láska a kde je humor. Tak jsem ho s tím pošťouchla.“ Kromě lásky a humoru jsou ve hře důležitá i témata smrti a smyslu života. Po celou dobu se mezi všemi tématy balancuje na tenké hranici, což udržuje diváka v napětí. Sám režisér k tomu říká: „To je na té hře nejlepší vlastně. V jedné chvíli je ta hra strašně romantická, v druhé chvíli je drsná, když si uvědomíš, že on vlastně umírá. Zároveň je hrozně cynická a brutální, protože je tam ta postava Wallyho, která ti do těch romantických scén hází vidle. Proto si myslím, že ta hra bude bavit jak ženy, tak muže. Ty něžnější duše tam budou mít tu lásku, a zároveň ti muži, kteří do toho divadla jdou jen s tou ženou, tak je bude bavit ta postava Wallyho.“

Jak si rozumí nebo nerozumí postavy ve hře je jedna věc, ale důležitější je, aby spolu vycházeli herci samotní. Nejen kvůli náročnému a stresujícímu zkoušení, ale také kvůli společné chemii na jevišti. Obsazení dle slov režiséra a herců vznikalo přirozeně a rychle až na hlavní postavu. Koho do téhle důležité role obsadí se prý rozhodlo až úplně nakonec. Jako první obsazené byly Simona Andrejsová, hned vzápětí připadla role Kiki Věře Hlouškové, stejně tak obsazení Radka Svatoně se nabízelo od začátku. „Radek hraje podobnou postavu v Útulku a věděl jsem, že se na tuhle roli, takového lopaťáka, skvěle hodí,“ vysvětluje Tomáš Klement a pokračuje: „Pak jsme vlastně hledali Wallyho. Já jsem na tu postavu byl dost vysazený, protože mně osobně je blízká a dlouho jsem uvažoval, že bych si to zahrál sám. Ale přece jenom to chce ty vnější oči. Pak mě napadlo oslovit Šťávu [Michal Skalický]. No a poslední byl Pepa. To jsme chvilku hledali, Pepa dlouho nehrál, spíš se realizuje ve správní radě a jako technik a zvukař.“

Josef Ženatý naposledy zkoušel divadelní hru v Exilu v roce 2017, poté dlouho prohlašoval, že hrát nechce. Když však přečetl scénář, roli přijal ještě ten samý den. „Ten text se mi hrozně líbil i vyznění toho celého. A byla to výzva!“ říká. Do zmíněné výzvy by se daly zařadit i intimní scény mezi postavami Charlieho a Nell. „Ono totiž, když chceš někoho políbit, tak automaticky nakloníš hlavu. My jsme se Simonou zjistili, že ona ji naklání nalevo a já napravo a vlastně se sejdeme na stejné straně, a to je blbý,“ popisuje Josef Ženatý.

Atmosféra v sále je plná vtípků a žertů, třeba když mi vypráví, jak dělali výzkum, komu s kým se bude líbat nejlépe. Nebo když vychvalovali Simonu Andrejsovou, jaká radost s ní je zkoušet, protože vždy přinese něco dobrého k jídlu. Je znát, že inscenační tým je dobře sehraný. Řada z nich působí v Exilu dlouhou dobu a mnozí spolu účinkovali v jiných projektech. Jedinou výjimkou je Michal Skalický, přezdívaný Šťáva, který se ve hře pod hlavičkou Exilu objeví poprvé. Nicméně s divadlem má bohaté zkušenosti, diváci ho mohou znát například ze souboru Paleťáci. „Já jsem Paleťák, Andrejka Moličová je nejlepší trenérka!“ směje se Michal. Do Exilovské party neměl problém zapadnout, protože s některými exiláky ho pojí dlouhá historie, jak mi objasnila Simona Andrejsová: „Se mnou se zná skoro od narození, teritoriálně. My jsme oba z Nového Bydžova a sešli jsme se v této hře a přišlo mi to jako hrozná náhoda!“

Na závěr našeho povídání se téma stočí k výpravě představení. Celou scénu si inscenační tým stavěl sám a nestydí se přiznat, že si spoustu prvků vypůjčili z jiných inscenací. Tomáš Klement to přibližuje: „Takhle, já jsem si namaloval gró té scény, jak by asi mohla vypadat.“ Simona Andrejsová ho doplňuje: „Já jsem na to říkala: ‚Hele, to je super, na to by se dala použít Lola [představení Lola běží o život], ta už má po derniéře.‘“ Tomáš Klement pokračuje: „Takže základ té scény je z Loly. Skříň je z Kuřaček [představení Kuřačky a spasitelky]. Chtěli jsme prostě, aby to vypadalo jako dobovka, osmdesátky, čemuž je uzpůsobený všechno, od muziky, přes kostýmy, až po scénu. Americké reálie, těch se držíme, protože mi to přišlo k tomu dílu vhodné. Nechtěli jsme to převádět do českého prostředí, to by byl komunismus, a to nechceme.“ Do výroby scény se zapojili i jiní Exiláci. „Myslím si, že v programu by měli být uvedení Petr Kubík, který nám říznul dveře a vyřízl panty, a Lukáš Reček, který nám ukázal, jak tu scénu z Loly postavit!“ směje se Josef Ženatý a Tomáš Klement mu dává za pravdu: „Jo, dlouho by nám to trvalo, než bychom na to přišli! I přes blbu vzdorné nápisy zezadu!“

Když si pomalu balím svoje věci a chystám se domů, herci a režisér se pomalu vrací ke zkoušení. Čeká je ještě dlouhý večer. Věřím, že jsou unavení, i když to na nich není vůbec znát. Naopak z nich září nadšení pro novou hru a s ní pro nové výzvy, o kterých jsme si povídali. Jak se s nimi poperou? Přijďte se přesvědčit sami na premiéru nebo na jednu z repríz.