Novinky

Cesta k herectví může být různá. Co dělala Lenka Jánková rok v Exilu, když nehrála? A má snad Ondra Bartoš, náš „hezkej svalnatej“, po 19. hodině zakázané vycházky po jevišti? Nebo se mu nechce a je spíš „plachej a stydlivej“? Čtěte dál… 

LENKA JÁNKOVÁ

„Hrát divadlo byl můj životní sen, neměla jsem žádné herecké zkušenosti, jen velkou touhu stát na prknech, která znamenají svět. O Exilu jsem věděla, ale nevěděla jsem, jak se infiltrovat dovnitř,“ směje se zrzavá herečka. Do Exilu ji přivedla členka souboru a Lenka mohla začít se zmiňovanou infiltrací pomalu, ale jistě. Pomáhala v zákulisí, zajišťovala hercům občerstvení, na všechny se skrze svou přirozenost nakažlivě usmívala, takže si tohoto „maskota“ ansámbl brzy zamiloval. „Zhruba po roce mě oslovila Lucie Křivčíková a nabídla mi roli Klementýny ve hře Ryba ve čtyřech. Byla to moje úplně první divadelní zkušenost a dodnes jsem vděčná svým hereckým kolegům, že mě mezi sebe přijali a především za trpělivost, kterou se mnou měli.“ Tenhle přesun se zákulisí na jeviště byl natolik vydařený, že se Lenka stala Objevem roku v interní soutěži, kde hlasují členové. Takový herecký poklad nám dělal kafe a znal místo každého hrnečku v kuchyňce?

Poté následovala role ošetřovatelky ve hře Anna 11. března, prodavačky ve hře Domov můj, Joany v Zázračném cvičení, Doris v inscenaci Lola běží o život a Mušky v Lajce. Zdá se, že Lenka snila o něčem, co ji pak skutečně naplnilo. „Baví mě vytržení z reality a proměny charakteru rolí, jeden večer jsem manželka na párové terapii a jiný večer čokl ve výzkumné laboratoři, ale také to, že na jevišti není nikdy nic jisté, nikdy nevíš, jak představení dopadne, je to adrenalin a především je to parta lidí, které mám ráda, sdílíme spolu smutky i radosti a je nám spolu fajn,“ vysvětluje svoji spjatost s divadlem. Pevná v kramflecích se cítí v komediálních polohách. Přiznává, že dramatické role jsou pro ni těžce uchopitelné, úsilí a soustředěnost jí jako netrpělivé povaze nevyhovuje a pak se snad může i stát, že ji zkoušení nebaví. My ale víme, že naši Lenku stačí povzbudit a ona dokáže i velmi dramatickou scénu odehrát s něžností sobě vlastní a zcela přesvědčivě.

 „Kromě první role v Rybě ve čtyřech, která se už tím prvenstvím nezapomíná, je mou druhou srdeční záležitostí role Joany ze Zázračného cvičení. S ním je spjato hodně silných emocí a pro mne se stala smutně nezapomenutelnou. Měla jsem možnost zahrát si vedle Vaška Nováka a Pavla Ročně,“ zvážněla herečka při vzpomínce na naše již zesnulé herecké kolegy. „V současné době ale Zázračné cvičení oprašujeme, při zkouškách se bavíme a jsem ráda, že nás tuto sezónu čeká vlastně třetí premiéra této hry,“ líčí potěšeně.

Lenka Jánková ale současně zkouší další hru. Je to zatím malé tajemství s názvem Odvrácená strana měsíce, které vyvede na svět zkušená exilová režisérka Zuzka Nováková. „Z té strašné spousty textu se nejspíš zblázním, ale nemohla jsem jinak. Je to dojemný příběh psaný vtipnou formou, o dvou stárnoucích sestrách, které kdysi milovaly stejného muže. Víc nebudu prozrazovat,“ ukončuje hovor představitelka jedné z hlavních rolí, my jí přejeme hodně štěstí a už jsme jí odpustili, že nám před výkonem nevaří to kafe.

ONDRA BARTOŠ

Nemůžete si vybavit, ve které hře jste tohoto sympaťáka viděli? On totiž nemá být viděn. Hrdě vám představujeme prvního technika z naší šikovné technické party! Nejvíce běhá po jevišti dvě hodiny před představením.

V Exilu působí už deset let. Přivedla ho jeho velká kamarádka Věrka Hloušková. „Dříve jsem chodil na představení jen jako divák. Věrka zavolala, že jim nemá kdo novou hru svítit a zvučit. Přestože jsem přiznal, že s takovou činností nemám zkušenosti, uzavřela moje váhání tím, že jsem přece technickej typ, a kdyby to nešlo, tak v tom nemusím pokračovat. A ono to asi šlo! Sedmikrásky jsem zvládl. Měl jsem tu hru rád, byla ztřeštěná a šílená,“ popsal svoje první kroky v divadle Ondra.

Co jeho práce tedy obnáší? „Nejprve stěhuji a stavím scénu, v tu chvíli je potřeba „velkej blbej“. Potom nasvítím a nazvučím scénu podle poznámek ve scénáři. Při tvorbě nové inscenace se snažím vyplnit přání režiséra s ohledem na technické možnosti divadla. Později už je to rutina, připravíme se a už se těšíme na diváky,“ dodává s úsměvem.

Ondra je jeden z nejatraktivnějších mužů v našem sklepním divadle. Když barmanky neznají jeho jméno, napíšou na lístek „hezkej svalnatej“. Dodala bych ještě „potetovanej“. „První tetovačku jsem si nechal udělat v roce 2006 a zatím poslední loni. V hlavě mám další nápady. Čtvrtina těla už je ale obsazena,“ kření se voják z povolání. A jaké sporty mu jeho výstavní postavu udržují? „Mám rád různé sporty. Běhám, chodím do rambodílny (posilovna), jezdím na kole a poslední roky se velmi rád přístrojově potápím,“ říká Ondra, kterého do Exilu přilákala i plejáda různých lidí, kteří pocházejí z různých oborů a spojuje je ne až tak běžné prostředí – divadelní. „Díky Exilu jsem poznal spousty zajímavých a skvělých lidí. Podílel jsem se na hrách Sedmikrásky, Rozmarný duch, Dovolená po česku, Ryba ve čtyřech, Kuřačky a spasitelky, Zázračné cvičení, Hra na vlka, Lola běží o život a sem tam vypomůžu i jinde,“ vyjmenovává technik pěknou řádku své práce v Exilu. 

Novým domovem Exilu se stala Machoňova pasáž, což nabízí otázku, jak se pro naše technické zázemí změnila situace. „Oproti starému Exilu jsme trošku víc „na ráně“. Původní Exil měl technickou kukaň. Na druhou stranu teď lépe vidím na scénu. Určitě se zlepšilo technické vybavení a rozvody elektřiny,“ poukazuje Ondra na fakt, že adrenalin jako je nechtěná tma během představení a nahazování pojistek v nejméně vhodnou chvíli, už u nás nemůžete čekat.

Tou zásadní otázkou zde je, jestli má tento sympatický muž herecké ambice. „Ani v nejmenším, vzhledem k mým komunikačním kompetencím – mluvím hrozně rychle a nesrozumitelně, zvládnu pár vteřin, pak se to vrátí do starých kolejí. Mimo to si myslím, že bych měl trému a taky nemám talent. I když ten má prý každý. Maximálně bych si troufl na chlapce s obručí, který se objevuje ve hře J. Cimrmana Němý Bobeš v pozadí jedné scény, kdy proběhne s obručí a nic neřekne,“ nedává Ondra šanci větším akcím na jevišti v jeho podání. Je ale skutečně nepostradatelnou součástí Exilu. A vy si ho můžete prohlédnout třeba ve chvíli, kdy vám prodává vstupenku na představení.

Ptala se Simona Andrejsová