Novinky

„Máma mi vždycky říkala, že člověk aportovat neumí. Když něco zahodí, už se nikdy pro to nevrátí.“  To je hlavní myšlenka inscenace pro celou rodinu s názvem Lajka, kterou mají v pardubickém Exilu v šuplíku. Hra má za sebou jednu neveřejnou generálku. Teď je připravená ke startu do divadelního vesmíru. Když budou okolnosti příznivé, uvidíte ji poprvé na začátku října.

PASAŽÉR SPUTNIKU 2 NA JEVIŠTI

Generálka ukázala, že máme co do činění s dojemným, velmi lidským (nebo psím?) příběhem, který ale není zatížený patosem. Naopak, je rozverný, vtipný a lehký jako pírko. Režisérský tandem Lucie Hašková a Naďa Kubínková si s textem mladého dramatika Davida Košťáka porozuměly. Poetický text naštěstí nezatížily psychologií, ale povznesly hravostí.

O hře, zkoušení a chystané premiéře více řekne jedna z režisérek Naďa Kubínková.

Kde jsi tento text objevila? 

Pamatuji si to úplně přesně, 4. března 2019, kdy mě dramaturgyně Východočeského divadla Anna Hlaváčková pozvala na scénické čtení právě tohoto textu. Šla jsem do divadla bez nějakých velkých očekávání, ale samotné čtení mě pobavilo, dojalo a pak zcela nadchlo. Možná to bylo i tím, že jsem tam potkala samotného autora hry Davida Košťáka, se kterým jsem o jeho hře ještě pak dlouho diskutovala.

Co tě na textu bavilo natolik, že ses ho rozhodla inscenovat?

To mě napadlo později, já totiž už dlouho hledala nějaký dobrý text, kde bych mohla obsadit jednu z mých nejoblíbenějších hereček, Olinu Vetešníkovou. Moc ji obdivuji, a navíc jsem jí to na jejích 85. narozeninách slíbila. Jenže Lajka Davida Košťáka pro ni žádnou roli nenabízela, mně ale ten text pořád ležel v hlavě a nemohla jsem se ho zbavit. Přišel mi neskutečně vtipný a dojemný, je to taková křehká hra, která podává zprávu o nespravedlnosti a zradě – a nakonec jsem dostala nápad ten text trochu předělat a upravit, aby Olina mohla hrát. Vznikla, řekněme – „nová“ – postava, která hře možná dala ještě další rozměr. Změn v textu bylo pak ještě daleko víc, dokonce asi měsíc a půl před předpremiérou vznikl jakýsi prolog, a tak jsem moc zvědavá, co řekne na premiéře našim inscenačním úpravám samotný autor, snad nám bude pořád fandit.

Jak se ti pracovalo v režisérském tandemu s Luckou Haškovou? Rozdělily jste si nějak kompetence? 

Naše spolupráce s Lucií funguje výborně. Divadelně jsme si rozuměly už v době, kdy jsem dělala hru Lola běží o život, kde Lucka hrála hlavní roli. Spolupráce na Lajce vznikla naprosto spontánně, na Femadu v Poděbradech, kde jsem jí dala text jen tak mezi řečí přečíst. Natolik ji nadchl, že se rozhodla do toho jít se mnou. Při zkoušení jsme pak měly jedno zásadní pravidlo, být názorově jednotné, abychom nemátly herce. Takže jsme dělaly důsledné přípravy, u kterých jsme jen my dvě vášnivě diskutovaly, a taky vypily hodně vína. Zkoušení probíhalo naprosto efektivně a moc nás to bavilo. Co se týče ostatní práce kolem inscenace, například scéna nebo kostýmy, bylo to pro mě docela osvobozující, protože jsem poprvé při režii měla vedle sebe člověka, na kterého jsem se mohla stoprocentně spolehnout. A to je při produkci hry k nezaplacení.

Už po třetí propojuješ divadelní scénu s hudbou pardubických kapel / muzikantů? Je to záměr nebo se to vždycky tak nějak propojí samo a vyjde to ze situace?

Asi všechno dohromady. Já jsem totiž přesvědčená, že pardubická hudební scéna nabízí obrovské možnosti. Máme tady neskutečné množství kapel, které jsou plné talentovaných lidí, proč to tedy nepropojit s divadlem. Když to vezmu postupně: u Perfect Days jsem si ty kapely trochu zmapovala a vyzkoušela, jak to fungují. Bylo to náročné, protože jsem do toho zapojila 12 formací. Pak přišla Lola běží o život, tam jsem měla jasno od začátku, protože můj kamarád Moimir Papalescu dělá elektronickou muziku celý život a dokonale to tam zapadlo. A Lajka vyšla z konkrétní situace, do hry jsem obsadila Matěje Karase z Donrvetru, a tak mě napadlo zeptat se kapely, jestli by do toho šli s námi. A kluci byli nadšení, byla to pro ně nová zkušenost, dali tomu všechno. Vážím si zejména toho, že naprosto vstřícně reagovali na všechny mé někdy i šílené připomínky. Další výhodou bylo, že Karolína Davidová, kterou jsme s Luckou vybraly v konkurzu na hlavní roli Lajky, umí krásně zpívat, takže pak nám přišlo úplně samozřejmé, že titulní song nazpívá společně s kapelou.

Jaké je hlavní poselství exilové Lajky?

Že lidi aportovat neumí. A když něco zahodí, už se pro to nikdy nevrátí – ne, ale vážně, já vlastně nevím, jestli můžu mluvit o nějakém poselství. To je asi moc silné slovo, nic takového ani divákovi nechceme nutit. Ta hra je totiž velmi křehká, o tom, že někdo jiný za vás rozhoduje, a to i v otázkách života a smrti. A vy s tím nemůžete udělat vůbec nic. Ale ten příběh je zároveň o lásce, o smíření nebo o přátelství. Každý si v něm najde něco svého.

Máte stanovený termín premiéry?

Tahle otázka mě pokaždé rozesměje. Plánovat v dnešní době nejde vůbec nic. Ostatně premiéru už jsme měli mít na podzim 2020, takže budu velmi opatrná. Nicméně si zlehka šeptám – premiéru jsme si naplánovali na 9. října 2021 a pokud to klapne, bude opravdu slavnostní, protože už bychom měli hrát v nových prostorech Divadla Exil v Machoňově pasáži na pardubické třídě Míru.

Uvidíme Lajku na nějaké přehlídce? 

Určitě, pokud se budou nějaké konat. Budeme hrát kdekoliv nám to dovolí.

Ptala se Kateřina Fikejzová Prouzová