Novinky

Václav Novák na prknech Divadla Exil ztvárnil především charakterní role. On sám si nejvíce považoval herecké příležitosti v inscenacích Elektro, má lásko (2001) a Maryša (2013). 

Václav Novák (9. 8. 1946 – 22. 7. 2020)

Václav pochází z malé vesnice Bobr u Žacléře, narodil se 9.srpna 1946. Vyučil se chemikem a pracoval v Semtíně. V lednu 1969 přišel do KD Dukla, tam působilo Divadlo Mladých a zakotvil tam na plných 21 let. V tom roce se seznámil s Ivanou (tehdy Šeflovou) a za pár měsíců se vzali, ona – režisérka, on-herec, co víc si přát. Tvořili skvělý tandem. Václav se později stal vedoucím souboru.

Po revoluci divadlo (jako mnohá jiná) zaniklo. Novákovi si založili kavárnu Sedmička, kde pořádali večery poezie, country bály, taneční večery a skvěle vařili. A potom až do důchodu, Vašek rozvážel knihy, to měl rád, byl vášnivý čtenář a byl rád mezi lidmi. V roce 2000 pak vzniklo v Pardubicích nové divadlo, Divadlo Exil a u toho Václav s Ivanou nemohli chybět. Opět mohli dělat to, co oba tolik milovali. Ale v roce 2013 zůstal Vašek sám… Divadlo neopustil, ale už dlouho se potýkal se zdravotními problémy. A 22. července letošního roku zemřel.

Jaký byl Václav člověk? Skvělý, rovný, čestný, a tvrdohlavý jako mezek. Měl rád dobrou muziku, poslouchal písničky Voskovce a Wericha, nachodil stovky kilometrů, a pokud mohl, vyrážel na běžkách po svých oblíbených Orlických horách. A nikdo neuměl uklidit tak, jako on. Měl nádherný hlas, obrovské charisma a divadelní nadání od Pána Boha, vytvořil hodně rolí, hrál v pohádkách, komediích, ale nejlépe mu seděla dramata. Mně se nejvíce vrylo do paměti jeho ztvárnění hlavní role v inscenaci Gorinova Thyla Ulenspiegla. A kdo viděl v Divadle Exil Elektru, určitě si vzpomene na jeho postavu Agamemnóna – když Václav zařval: „Elektrod, ty mrcho!“, málem nám divadlo spadlo… Oprávněně obdržel cenu za roli Lízala v Maryši, skvěle zahrál i Jiřího ve hře Kdo se bojí Virginie Woolfové. Jeho poslední rolí byl Valentýn v Zázračném cvičení.

Poznala jsem Václava v roce 1978, tehdy jsem přišla do Pardubic (a do Mladého divadla). Mockrát jsme spolu stáli na jevišti. Ale hlavně to byl přítel, naše rodiny spolu jezdily na dovolenou, setkávali jsme se i mimo divadlo. A těch skleniček, co jsme spolu vypili. Několikrát jsme pobývali v Lipí u Manětína, byla tam skvělá hospůdka, kam jsme chodili denně – museli jsme přejít louku, kde se přes den pásly krávy, neměli jsme baterku, a tak jsme si cestou do hospody značili kravince toaletním papírem, abychom do nich nešlápli, až se budeme vracel, ne vždy se to povedlo.

Vzpomínám na Václava a tak nemohu nezmínit jeho pověstná okna. Nikdo nic v hledišti nepoznal, ale my kolem jsme museli umět i jeho text – Vašek stál, mlčel, ale byl v roli. Kolikrát jsem na něj byla po představení naštvaná, ale zlobit se na něj, to nešlo. Byl to prostě náš Venoušek. Jsem vděčná za to, že jsem mu stihla říct, jak ho mám ráda…

—

Autor: Věra Pojmanová